Co bylo dřív a jak je to s exponencielou

Je jasné, že růst počtu potvrzených případů může mít dvě příčiny: že je nakaženo víc lidí a/nebo že se víc testuje. Kdyby se zítra provedlo deset milionů testů, počet nakažených by vyskočil astronomicky, nicméně každý, kdo je nakažený, by se izoloval a epidemie by skončila dříve. Skutečnou hrozbou nejsou pozitivně testovaní, ale neodhalení přenašeči. V tomto článku se budu zabývat otázkou, do jaké míry počty potvrzených případů reflektují velikost této hrozby a zda a jak ji lze predikovat.

Budu uvažovat zjednodušeně takto: v populaci I nakažených, o kterých nevíme a v některých případech to o sobě něvědí ani oni. Počet nakažených v čase t má střední hodnotu m(t). Každý den pocítí p procent nakažených symptomy a jde se nechat otestovat. Kroně nich k testování přijde A lidí, kteří nakaženi nejsou. Předpokládejme, že je test spolehlivý a že pokud z něho někdo vyjde pozitivní, bude se testovat dalších k lidí z jeho okolí. Za těchto předpokladů je počet testů provedených za den roven T=pI+A+kpI, zatímco denní přírůstek pozitivních je P=pI+qpI, kde q je poměr nakažených mezi lidmi z okolí. V čase t tedy platí

T(t)=pm(t)+a+kpm(t)+e(t)=a+bn(t)+e(t),     P(t)=pm(t)+qkpm(t)+f(t)=n(t)+f(t), 

kde a je střední hodnota A, n(t) je násobek trendu (samotný ho z rovnic nedostaneme, ale to nevadí,  zajímá nás hlavně jeho tvar), b je konstanta a e,f jsou náhodné chyby. V souladu s obecným přesvědčením, že u nás trend není exponenciální, budeme ho hledat mezi polynomy třetího řádu (více už by bylo moc, ne vzhledem k možnému růstu, ale čím větší řád bychom použili, tím více by se "trend" přizpůsoboval náhodným fluktuacím). Výsledky lze vidět na obrázcích

Denní přírůstek pozitivních P (10-28.3.)

Denní počet testů T  (10-28.3.)

Co se týče čísel, trend vychází n(t)=-4+17.6t-1.4t²+0.08t³, střední hodnota počtu zdravých, co se přišli sami testovat, je a=132 +/- 25 a intervalová předpověď na následuící dny je

        95% dolní   střední  95% horní

29.3.         316       406        612

30.3.         372       464        688

31.3.         434       530        772

1.4.          505       603        865

2.4.          584       685        966

Nyní se vraťme k otázce, jakým způsobem počet testů ovlivňuje či neovlivňuje počty pozitivních. To, že tato čísla spolu souvisí, je jasné i z grafů i z korelace odchylek od trendu, která je rovna 0.81. Spíš je tady otázkou, co bylo dříve, zda.. znáte to. Více testů může být proto, že přišlo více nakažených, nebo proto, že se jich zkrátka udělalo víc, následkem čehož přibylo pozitivních (například poslední den našich dat - v sobotu - vidíme na obou grafech ptopad), Protože však víme, že testů cca. desetkrát více než nakažených - viz obrázek

Procento R pozitivních výsledků

- pravda bude asi spíš to druhé. Zkusme tedy (už bez teorie, to bych s tím strávil den) "zkorigovat" počty pozitivních poměrem počtu testů a trendu: Q=P/(T/(a-bn)). Následující obrázky obsahují porovnání P a Q a jejich trendů.

Srovnání P a Q

Srovnání trendů P a Q

Jakkoli korigovaný trend vypadá o něco méně rozháraně, a jakkoli kvadratická chyba odhadu korigovaného trendu vyšla dvakrát menší než u nekorigovaného, ze statistického hlediska jsou trendy skoro stejné (máme jen 2x19 pozorování!). 

Dále zkoumejme hypotetickou situaci, kdy se v našem zjednodušeném světě dodatečně provede S testů, ať už proto, že se zvětšílo k (testoval by se širší okruh), nebo se třeba testovalo namátkou mezi pravděpodobnými přenašeči. Je jasné, že v obou případech se zvedne i počet pozitivních, a to o rS, kde r je poměr nakažených v nově testované skupině. Protože se dá předpokládat, že toto r bude menší než q (vzdálené okolí bude mít pravděpodobnost nákazy menší než to nejbližší), a protože mezi pozitivními jsou i ti, co přišli s příznaky (s pravděpodobností pozitivity I/(I+A), tedy blízkou jedné), bude mít zmiňované navýšení za následek snižování R - procenta pozitivních výsledků testů. Když se však podíváme na graf výše, nic takového u nás nenastává. Asi by bylo lepší, kdyby se dodatečně testovalo víc, na druhé straně tato stabilita spolu s faktem, že počty testů a počty pozitivních vykazují velmi podobný trend, nasvědčuje tomu, že přírůstky pozitivně testovaných poskytují dobrý odhad vývoje trendu epidemie.

Než skončíme, vraťme se ještě k otázce trendu. Na sítích se sice šíří optimistické přesvědčení, že "jsme pod exponenciálou", obávám se však, že je předčansé. Toto přesvědčení ravděpodobně vzniklo na základě chybného odhadu z kumulovaných počtů, tj. z regrese log(P(1)+..+P(t))=a+bt, který vyjde takto:

 

Problém ale je, že tento odhad může být značně vychýlený, protože zde neplatí předpoklad nezávislosti reziduí (není žádný důvod, aby log(P(1)+P(2))-(a+2b) bylo nezávislé na log(P(1))-(a+b)). 

Pokud budeme trend odhadovat z logaritmů přírůstků (které v exponencíále také rostou exponenciálně), dostaneme poněkud jiný obrázek.

Zelená křivka znázorňuje exponencíální trend s počátkem odhadu 10. března (kdy se zavřely školy), modrý trend je odhadován z dat od 5. března (odkdy už jsou přírůstky nenulové). Jasně zde vidíme, jak je zde odhad ošemetný: zelená exponenciela "vyhladila" data skoro stejně jako polynom. Navíc i kdybychm nade vší pochybnost dokázali, že byla křivka až doteď polynomiální, kde můžeme vzít jistotu, že se epidemie nezdačne chovat odteď jinak? Na definitivní optimismus je evidentně ještě dost brzo.

Poznámka: Odhad dvourovnicového lze proést "standardně" pomocí vážených nejmenších čtverců: vážených proto, že je variance náhodných chyb úměrná trendu (to lze okamžitě vidět z grafu reziduí) - kdybychom toto zanedbali a použili "obyčejné" nejmenší čtverce, ztratili bychom cenné informace ze začátku řady, kdy byly počty ještě malé.

Gretl skript:

# nahraďte svým. Musí mít sloupce t - čas (16.březen=43900), P, T - kumulativní počty pozitivních / testovaných

open /home/martin/Documents/s/covid/data/cr.ods

setobs 1 1 --special-time-series

diff P

diff T

smpl 39 62

logs d_P

series tau = t-43900

ols l_d_P const tau

exptrend = exp($coeff[1]+tau*$coeff[2])

logs P

ols l_P const tau

cexptrend = exp($coeff[1]+tau*$coeff[2])

gcexp <- gnuplot P cexptrend --time-series --with-lines

smpl 44 62

ols l_d_P const tau

exp2trend = exp($coeff[1]+tau*$coeff[2])

gexp <- gnuplot d_P exptrend exp2trend --time-series --with-lines

series pomer = d_P / d_T

gr <- gnuplot pomer --time-series --with-lines

gexp <- gnuplot d_P exptrend --time-series --with-lines

scalar cnst=0

scalar lin=0

scalar quad=0

scalar cub=0

scalar a = 0

scalar b = 0

mle loglik = - (d_P - tr )^2 / ( 2 * (d_P(-1)+1)) \

             - (d_T - b * tr - a)^2 / ( 2 * (d_T(-1)+10))   

    series tr = cnst + lin*tau + quad*tau^2 + cub* tau^3 

    params cnst lin quad cub a b

end mle  

trendp =  cnst + lin*tau + quad*tau^2 + cub* tau^3 

trendt = b * trendp + a

up = trendp-d_P

ut = trendt-d_T

corr up ut

uhat = up/sqrt(trendp)
stu=sqrt(var(uhat))

print stu

g_P <- gnuplot d_P trendp --time-series --with-lines

g_T <- gnuplot d_T trendt --time-series --with-lines

mle loglik = - (d_P - tr)^2 / ( 2 * (d_P(-1)+1))

    series tr = cnst + lin*tau + quad*tau^2 + cub* tau^3 

    params cnst lin quad cub 

end mle    

trend =  cnst + lin*tau + quad*tau^2 + cub* tau^3 

series uhls = (trend - d_P) / sqrt(d_P(-1)+1)

d_Q = d_P/(d_T/trendt)

mle loglik = - (d_Q - tr)^2 / ( 2 * (d_Q(-1)+1))

    series tr = cnst + lin*tau + quad*tau^2 + cub* tau^3 

    params cnst lin quad cub 

end mle    

trendq =  cnst + lin*tau + quad*tau^2 + cub* tau^3 

series uhls = (trend - d_P) / sqrt(d_P(-1)+1)

g_cor <- gnuplot d_P d_Q --time-series --with-lines

g_trends <- gnuplot trendp trendq --time-series --with-lines

Jaktože v Itálii počty neklesají?

V hojně (i mnou) sdíleném článku je řečeno, že už pět dní po zavedení "Kladiva" (lockdownu = radikálního omezení sociálních kontaktů) by měly počty nově nakažených začít klesat, což je v článku dokumentováno jednak daty z WuChanu a jednak výpočtem z epidemického simulátoru. V Itálii už je to více než dva týdny a furt nic (tedy alespon nic statisticky významného). Někde musí bejt chyba. První na ráně je samozřejmě simulátor (sám se zabývám matematickými modely, znám jejich omezení...). Pak to může býz zpoždění hlášení. Oficiálně potvrzené údaje v Číně tam začaly klesat taky až po čtrnácti dnech, těch pět dnů se týkalo zpětně dovozeného počtu skutečných případů podle toho, jak pacienti zpětně hlásili příznaky. (Nicméně se vtírá podezření, jestli tento údaj nebyl tak trochu "postrčen", aby argument pro karanténu byl pádnější - klesat to začíná PŘESNĚ pět dnů po lockdownu, přičemž pět dnů je nejčastěji udávaná inkubační doba). Další možnost je, že karanténa v itálii není tak efektivní jako karanténa v Číně (což je asi taky pravda). Osobně jsem přemýšlel o roli neodhalených přenašečů: pokud je takový v (doma zavřené) rodině, může členy nakazit po pěti dnech, u nich pak bude trvat dalších pět dnů, než se nemoc projeví.

Všechny tyto argumenty jsem už na síti slyšel. Otázka je, jak to kvantifikovat, abychom věděli, kdy to teda začne klesat? Souhlasím s René Levinským, že je potřeba mít model. Otázka, kde ho vzít. Podle mé (velice omezené, uznávám) znalosti existuje spoustu simulátorů, tak či onak vycházejících ze SIR modelu - co je ale u těchhle modelů obecně problém, je kalibrace. Pokud ale chci model kalibrovat (statisticky odhadovat jeho parametry) musí být relativně jednoduchý (ve složitých vznikají nelinearity, které zabraňují korektně určovat míru nejistoty, která je kruciálně důležitá - v těch simulátorech nic takového není).

Prozatím se myslím politické rozhodování děje clkem ad hoc: dokud počty nakažených nezačnou nade vší pochybnost klesat, bude se držet lockdown. Co bude dál, to je myslím dost těžko předjímat. Co je ale myslím jasné teď je, že aby byl "lockdown" co nejkratší, měl se podpořit vyhledáváním asymptomatických přenašečů a jejich přisnější izolací (což je myslím to, co v Asii dělají).

Já - ačkoli je to možná blbost - zatím budu zoušet "statisticky korektně" chytit vývoje akumulovaných hodnot, třeba to k něčemu bude, až budou nějaké první výsledky, dám vědět... Vlastně nic nového: "vědci" pořád něco zkouší...

Jak to teda bude s tou epidemií?

Vynáří se spousta modelů vývoje epidemie, ale zdá se, že zlatým standardem je SIR model. Detaily zde nebo třeba česky zde.

SIR model je jednoduchý a srozumitelný. Pro ty, kterým se nechce klikat na odkazy, se ho pokusím shrnout.

Každá nemoc má určitou schopnost nakazit ostatní (to je to často zmiňované reprodukční číslo R0). Ze začátku je populace z velké většiny nenakažená. Ti, kteří se nakazí, jsou chvilku infekční, pak nemoc skončí a oni ji už dostat znovu nemonou (jedni protože umřeli, druhé protože získali imunitu). Systém se vyvíjí v čase a výsledkem je vždy to, že nemoc postupně vymizí, otázkou je však jak. Pokud R0<1, bude se počet infikovaných postupně snižovat, pokud však R0>1, pak vypukne epidemie, která se zastaví až v okamžiku, kdy nemocí projde a imunní se stane dostatečně velká část populace na to, aby se v ní už virus dále nešířil. Toto procento závisí na R0 a u koronaviru je to patrně oněch Johnsonových 60-70%. Cílem opatření, která jsou v současnosti aplikována, je R0 co nejvíce uměle snížit - ideální by bylo dosáhnout hodnoty pod jedničkou, každé snížení je ale dobré, protože snižuje maximální počet současně infikovaných, o které se pak zdravotnictví může lépe postarat.

Jakkoli je SIR jen velmi jednoduchý model, je intuitivní a - alespoň pro agregátní data - celkem sedí: stačí se podívat na křivky ve Wikipedii a v Jižní Koreji (která snad data nefalšuje),

V tomto kontextu by mě ale zajímala jedna věc: kam v dané situaci naše vlády míří. Je jasné, že se pokoušejí R0 ze současnbé hodnoty 2 co nejvíc stlačit, když už ne pod jedničku, tak alespoň co nejblíže jedničce. Ale i kdyby se to podařilo pod tu jedničku, tak tu je - oproti modelu - určité zpoždění, takže počet infikovaných bude ještě nějakou dobu růst, a pak začne klesat.

Otázka je, co pak. Nákaza nikdy zcela nevymizí (i v modelu je nulová až v nekonečnu), takže jakmile opatření poleví a R0 se vrátí na dvojku, jsme zas na začátku (března) jen s tím rozdílem, že budeme mít pár desítek tisic imunizovaných k dobru.

Máme tedy před sebou následující možnosti

1. karanténa dokud se nenajde lék/vakcína (odhadováno na rok až dva).

2. přerušovaná karanténa (karanténu přerušíme, až když bude infikovaných dost málo, pak si chvíli vydechneme, a jakmile se to zas rozjede, zase nastolíme karanténu, a tak znovu a znovu, až bude dost imunizovaných

Tohle není příliš optimistické. Ale nepropadejme panice - máme ještě jednu možnost v rukávu

3. Testování - trasování: Až pomine to nejhorší a karanténa skončí, budeme tentokrát situaci skutečně hlídat: jakmile někdo bude mít příznaky, nemilosrdně on, jeho kontakty, a asi i jejich kontakty do karantény, kterou tentokrát všichni budou dodržovat (hygienici se to snaží dělat už teď, ale vzhledem k počtu už to začíná být nemožné). Jestli se to podaří, bude záležet hlavně na nás.

Pak je tu ještě další otázka: až republiku republiku nějakým zázrakem vyčistíme, co s hranicemi, aby "to" sem zas odněkud nepřišlo? Ale to už asi předbíhám.

A taky jsem se od popisu modelu dostal pěkně daleko. Ale tak to u nás "vědců" chodí: zezačátku si uvědumujeme, že naše uvažování je zjednodušené, a pak ho pozvolna začneme považovat za realitu.

Čás ukáže, do jaké míry to bude tak, jak jsem naznačil.

Navíc tu máme ještě jednu možnost

5. Zázrak (pak bychom možná na ten Mariánskej sloup tak nehudrali).

Gretina sázka

Že je hysterická?

Začněme u Blaise Pascala, konkrétně u jeho uvažování, zda žít či nežít podle Desatera.

Pascal zvažuje dvě možnosti: Bůh buď je nebo není. 

Pokud člověk podle Desatera nežije, sice si něco užije, ale v případě, že Bůh je, přijde do pekla. Pokud Bůh není, nic se nestane. 

Když člověk podle Desatera žije, musí se v lecčems omezit, ale v případě, že Bůh existuje, přijde do nebe. V druhém případě se po smrti opět nic neděje. 

Přestože (nebo spíš protože) si nejsme jistí, zda Bůh je nebo není, je pro nás racionální podle jeho přikázání žít, protože tím sice ztratíme některé pozemské radosti, ale jistě nepřijdeme do pekla a navíc možná přijdeme do nebe.

Nyní aplikujme stejnou logiku na rozhodování, zda omezovat či neomezovat emise. Opět uvažujme dvě možnosti: buď má Greta pravdu v tom, že emise v současných objemech způsobí planetě vážný problém, nebo pravdu nemá a naše emise sice možná vliv mají, ale katastrofu nezpůsobí.

Pokud emise omezíme, ztratíme sice část své prosperity, ale jistě se vyhneme katastrofě. Pokud je neomezíme, budeme prosperovat více, ale katastrofa zústává jednou z možností. Racionální je tedy emise omezit, protože ztráta části prosperity bude těžko horší než Gretou prorokovaná extinkce.

Že vám na tom něco nesedí? Máte pravdu, realita je jistě složitější. Je například možné, že k zamezení katastrofy stačí emise omezit částečně. Nebo že katastrofa nastane tak jako tak, takže užívejme co to jde.

Ale skutečně o tolik přijdeme, když emise omezíme? Ze začátku to možná zabolí, ale když jsme dokázali stokrát zlevnit mobily, určitě totéž dokážeme i se soláry a bateriemi, a jako prémii budeme moci přestat panáčkovat před všemožnými rychlokvašenými ropně-plynovými velmocemi.

Že říkám triviality? Taky mi to tak připadá. Spiknutí nedostudovaných klimatologů, zkorumpované OSN a duševně nemocné teenagerky zní líp, to uznávám.

Čapák jako hra, kterou nelze vyhrát

Před třemi lety jsem tu psal o Hrách ve smyslu transakční analýzy, tedy mezilidských interakcích, kdy se na věcné úrovni hraje o něco jiného než na úrovni psychologické, přičemž ta druhá je určující.

Současné dění okolo našeho premiéra má všechny znaky takovéto Hry.

Hlavním a největším hráčem je on sám, partnerem pak celá veřejnost. Věcnou rovinou je kauza Čapí Hnízdo, psychologickou rovinu jsou emoce, které kauza vyvolává (a které nám média ochotně zprostředkovávají).

Na věcné rovině zas tak o mnoho nejde. Padesát milionů je 4000 krát méně než odhadovaná cena dostavby Temelína. I z hlediska premiéra-miliardáře jde o pakatel. Kdyby při prvním podezření dotaci vrátil, po kauze by neštěkl pes. Kdyby syna neposílal na Krym, ale rovnou do Švýcarska, většina lidí by ani nevěděla, že nějakého má. Kdyby nemluvil víc než je potřeba, nikdo by mu nemohl vyčítat, že do svého podnikání zatáhl dceru s psychiatrickou diagnózou.

Již v šedesátých letech si Stephen Karpman všiml, že ve Hrách existují jen tři typické role: Oběť (domnělý či skutečný viník), Žalobce (obviňuje Oběť) a Zachránce (pomáhá jí). První z rolí pochopitelně nikdo hrát nechce. Druhé dvě se sice zdají přijatelnější, vzhledem k tomu však, že se role v nečekaných bodech Zvratu mění, ani v jejich případě není dlouhodobě o co stát (viz například známé “Kdo se chápe meče, mečem zajde” anebo lidovější “Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán”).

Co je Čapák Čapákem, Žalobců bylo vždy dost, od těch, co svá obvinění vznášejí jen u piva až po profesionály. Obětí má být premiér, Zachránci jsou jeho oddaní stoupenci.

Nejčerstvěji se role Žalobců zhostili novináři televize Seznam. Patrně si mysleli, že mají svého protivníka už na lopatě, evidentně však nepočítali se Zvratem. Stačilo pár dní, a jejich Oběť je v očích mnohých opět starostlivým otcem (Zachráncem), zatímco oni jsou těmi zlými, kteří chtějí rozeštvat jeho rodinu (co na tom, že už je dávno neexistující). Žalobců se vždycky najde dost.

Jako většina Her, ani tato se svou věcnou stránkou nepohne, a vše zůstane při starém. Zato emocí se provětrala kvanta. Co na tom, že to Junior nejspíš dost nepěkně odnese.

Dobře. A co s tím?

V první řadě přestat Hrát. Nikam to nevede. Nebo si alespoň uvědomit, že ta Hra není o politické změně, ale o vlastních emocích. A každý Hráč by si měl uvědomit, že i na něho čeká Zvrat, jehož dramatičnost závisí na míře, v jaké je ve Hře angažován. Pokud jen sdílí na Facebooku, nejspíš  se jeho Zvrat omezí na zklamání, jak dopadlo předem prohrané hlasování o důvěře. Pokud se do Hry investuje celý, jeho Zvrat mu nezávidím.

Žalobcům, zejména těm, co se v probíhající “kampani-účelofce” angažují, bych rád připomenul, že premiér, jakkoli by premiérem v žádném případě být neměl, přece jen není žádná lidská zrůda. Možná tomu, co říká, dokonce i věří, možná jen hraje cynické divadlo. To my ale zvenku nepoznáme.

Na druhé straně absolutně není proč ho hájit – jestli se za dotační podvody chodí do vězení, patří tam i on, a to bez ohledu na to, kolik novinářů se proti němu spiklo.

Naštěstí v médiích a na demonstracích zazněly i hlasy, mluvící věcně, ať už o politické situaci (Petr Havlík), o jejím duchovním rozměru (Ladislav Heryán, oba na staroměstské demonstraci) či o etických aspektech celé kauzy (Dalibor Špok). Škoda, že věcně nejednali i Slonková s Kubíkem – kdyby například rozhovor s Juniorem jen přepsali a nenatáčeli ho, v posledku by to žalovalo mnohem více.

Dobře, tak přestaneme Hrát. Co dál?

Coby? Vstaneme, půjdeme do práce, večer domů, nic zvláštního. Ale třeba, až zase potkáme někoho, kdo je ve Hře “namočenej až po uši”, mu místo místo Hraní některé z komplementárních rolí svou klidnou argumentací dáme šanci ze Hry vystoupit. Mimochodem, totéž se týká Hry zvané Migrace (s uprchlíky v roli Obětí, “těch, co nazývají věci pravými jmény” v roli Žalobců a “sluníčkáři” v roli Zachránců).

Volič k voličovi, a volby můžou dopadnout jinak.

To, jaké jsou na politické scéně alternativy, je věc jiná. Ale možná, až bude lid připravený...

K té naší kocovině

Tak nám zvolili Zemana

A bublina je zklamaná.

Jedni dělají to co předtím: sdílejí na Facebooku stále nové a nové informace o tom, co to jsou ONI za lidi, jiní jdou co sebe a přemýšlejí, že stále na NĚ ničemu nepomůže, a přemýšlejí, jak JIM pomoci.

Těm prvním bych rád vzkázal: radši se odhlašte. Facebook je zlo, a to nikoli proto, že by nám Zuck svou ziskuchtivostí chtěl ukrást duši, ale proto, že být na něm “politicky aktivní” není o moc jiné, než spolu se stejně smýšlejícími parťáky nadávat u piva v hospodě (tak jako to dělají ONI). Jedinej rozdíl je ten, že v hospodě člověk ví, kdo a zda ho poslouchá, na FB taky klidně může mluvit do prázdna (ostatně, kdoví kolik lidí si tohle přečte).

A těm, co chtějí pomáhat, radím “brzdi, šílenče” (tohle úsloví bylo v devadesátých letech populární v mé tehdejší bublině). Nechtěj zachraňovat cizí, když potřebuješ zachránit sebe, konkrétně svou utkvělou představu, že jsi lepší než ONI.

Já totiž tuším, jak chceš pomáhat: pořádat školení, zakládat neziskovky, možná uvažuješ o vstupu do politiky… Zkrátka chceš být “lepší”, přitom ale zůstat ve své zóně pohodlí. A hlavně neztratit svůj pocit nadřazenosti.

S největší pravděpodobností jsou problémy byť i jediného Zemanova voliče nad tvoje síly. Je totiž docela dobře možné, že sám před něčím podobným utíkáš.

Proto radši zústaň tam, kde jsi, a místo zbytečného spasitelství svou energii věnuj tomu, co zrovna děláš. A čekej.

Jestli chceš opravdu pomoci, “potřebný” se určitě najde. Nečekej ale, že tvá pomoc bude něco jako koupit si Nový Prostor a jít. Daleko spíš budeš od své “dobré vůle poimocí” po chvíli chtít někam hodně daleko utýct.

Pro začátek možná bude lepší zamyslet se nad tím, jestli to náhodou nejsme MY, kdo společnost rozdělují. Myslím nás SLUŠNÉ (podle vlastních představ o slušnosti).

Šup volit

Nedávno jeden můj známý založil na FB událost „V druhém kole volím Andreje”, s komentářem „Tak jako každý z nás.” Docela mě tím naštval.

To ale nechme být a začněme otázkou, zda je důležité, kdo bude prezidentem. A hned si odpovězme: ANO. 

Kromě běžně uváděných pravomocí, jako je jmenování premiéra, ústavních soudců či členů bankovní rady, může prezident, jak se ukázalo, mnoho věcí zablokovat tím, že nebude plnit své ústavní povinnosti, ať už jde podpisy zákonů, jmenování profesorů, nebo podpisy mezinárodních smluv. A donutit prezidenta jeho povinnosti plnit, jak se také ukázalo, víceméně nelze.

Dále si přiznejme, že naše motivace – myslím nás, kteří necheme Zemana – je negativní v tom smyslu, že nám ani tak nejde o to, aby prezidentem byl Jiří Drahoš, ale hlavně o to, aby jím nebyl Miloš Zeman. Nechci mluvit za všechny, ale odhaduji, že to tak má většina protizemanovců včetně mě nevyjímaje.

Takže to, co možná podsouváme opačnému táboru, to jest že Zemana volí ze strachu (o vlastní bezpečí), je hlavně náš případ, jen se obáváme o něco jiného: o svou svobodu.

Všem nám je jasné, že jsou strachy opačného tábora liché. Jak je to ale s naším strachem? Je oprávněný? A pokud ano, pomůže Drahošovo zvolení k tomu, aby se naše obavy nenaplnily?

Odpověď na první otázku je nasnadě, alespoň pokud autentické výroky našich politiků nejsou nafejkovány zednáři. 

S druhou otázkou je to složitější. Dá se totiž předpokládat, že pokud bude Jiří Drahoš zvolen prezidentem, bude postupovat “standardně slušné”, a víceméně automaticky jmenuje premiérem představitele nejsilnější strany, nebo strany, která přinese 101 hlasů, což se bez aktivní účasti ANO ve vládě asi neobejde. Babiš sice asi premiérem nebude – opakovaná kandidatura by i na jeho poměry byla přílišná chucpe (i když kdo ví) – tahat za nitky ale bude, v tom mu nezabrání ani sebelepší zákon proti střetu zájmů.

Takže můj známý má vlastně pravdu.

Pokud ovšem následně neřekne větu, která se nabízí (podotýkám že ji neřekl): Takže jít v druhém kole volit nemá smysl.

Což je ale nesmysl.

Pokud na tom, kdo bude prezidentem záleží (o čemž jsem vás doufám přesvědčil), pak je potřeba vybrat toho lepšího.

Babiše se příští prezident nejspíš jen tak nezbaví (a nezbavil by se ho ani Topolánek, kterého můj známý nejspíš v prvním kole volil), nicméně oligarchizaci společnosti může být kladen odpor větší nebo menší. A pokud funkční období příštího prezidenta neskončí z nějakých důvodů dříve, bude jmenovat premiéra vzešlého z příštích voleb, a to už může vše vypadat jinak (kéž by).

Nejít volit, protože „nechci mít s něčím takovým nic společného“, může na první pohled vypadat jako morální postoj, ale je to postoj dětský, protože vlastně říká: „Ne že bych se nechtěl rozhodovat, ale tohle rozhodování je na mě moc těžké, a tak radši rozhodněte za mě. Ještě bych něco zkazil. A příště mi předložte lehčí volbu.“

Jistě, člověk nemá dělat věci, které nemají smysl. A jít volit v situaci, kdy můj hlas je jeden z milionu a výsledek je nejistý, se může jevit nesmyslným. Pokud by ale takhle uvažovali všichni, volby rozhodnou menšiny, které morálně přemýšlet nepotřebují, protože jim je vše jasné.

Pokud se budeme chovat jako děti, budou za nás rozhodovat „rodiče“. To by tak úplně nevadilo, kdyby byl „tatíček“ moudrý. Pokud se ale „tatínek“ chová jako kluk, který si plete politiku s fotbalovým zápasem a gól do vlastní sítě považuje za spiknutí, nebo když „táta“ tvrdí, že je plný sil, ačkoli mu evidentně docházejí, výsledky budou přinejmenším nepředvídatelné.

Triviální myšlenky, že? Skoro se je stydím psát. Ale možná to je teď potřeba.