pondělí 19. listopadu 2018

Čapák jako hra, kterou nelze vyhrát


Před třemi lety jsem tu psal o Hrách ve smyslu transakční analýzy, tedy mezilidských interakcích, kdy se na věcné úrovni hraje o něco jiného než na úrovni psychologické, přičemž ta druhá je určující.
Současné dění okolo našeho premiéra má všechny znaky takovéto Hry.
Hlavním a největším hráčem je on sám, partnerem pak celá veřejnost. Věcnou rovinou je kauza Čapí Hnízdo, psychologickou rovinu jsou emoce, které kauza vyvolává (a které nám média ochotně zprostředkovávají).
Na věcné rovině zas tak o mnoho nejde. Padesát milionů je 4000 krát méně než odhadovaná cena dostavby Temelína. I z hlediska premiéra-miliardáře jde o pakatel. Kdyby při prvním podezření dotaci vrátil, po kauze by neštěkl pes. Kdyby syna neposílal na Krym, ale rovnou do Švýcarska, většina lidí by ani nevěděla, že nějakého má. Kdyby nemluvil víc než je potřeba, nikdo by mu nemohl vyčítat, že do svého podnikání zatáhl dceru s psychiatrickou diagnózou.
Již v šedesátých letech si Stephen Karpman všiml, že ve Hrách existují jen tři typické role: Oběť (domnělý či skutečný viník), Žalobce (obviňuje Oběť) a Zachránce (pomáhá jí). První z rolí pochopitelně nikdo hrát nechce. Druhé dvě se sice zdají přijatelnější, vzhledem k tomu však, že se role v nečekaných bodech Zvratu mění, ani v jejich případě není dlouhodobě o co stát (viz například známé “Kdo se chápe meče, mečem zajde” anebo lidovější “Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán”).
Co je Čapák Čapákem, Žalobců bylo vždy dost, od těch, co svá obvinění vznášejí jen u piva až po profesionály. Obětí má být premiér, Zachránci jsou jeho oddaní stoupenci.
Nejčerstvěji se role Žalobců zhostili novináři televize Seznam. Patrně si mysleli, že mají svého protivníka už na lopatě, evidentně však nepočítali se Zvratem. Stačilo pár dní, a jejich Oběť je v očích mnohých opět starostlivým otcem (Zachráncem), zatímco oni jsou těmi zlými, kteří chtějí rozeštvat jeho rodinu (co na tom, že už je dávno neexistující). Žalobců se vždycky najde dost.
Jako většina Her, ani tato se svou věcnou stránkou nepohne, a vše zůstane při starém. Zato emocí se provětrala kvanta. Co na tom, že to Junior nejspíš dost nepěkně odnese.
Dobře. A co s tím?
V první řadě přestat Hrát. Nikam to nevede. Nebo si alespoň uvědomit, že ta Hra není o politické změně, ale o vlastních emocích. A každý Hráč by si měl uvědomit, že i na něho čeká Zvrat, jehož dramatičnost závisí na míře, v jaké je ve Hře angažován. Pokud jen sdílí na Facebooku, nejspíš  se jeho Zvrat omezí na zklamání, jak dopadlo předem prohrané hlasování o důvěře. Pokud se do Hry investuje celý, jeho Zvrat mu nezávidím.
Žalobcům, zejména těm, co se v probíhající “kampani-účelofce” angažují, bych rád připomenul, že premiér, jakkoli by premiérem v žádném případě být neměl, přece jen není žádná lidská zrůda. Možná tomu, co říká, dokonce i věří, možná jen hraje cynické divadlo. To my ale zvenku nepoznáme.
Na druhé straně absolutně není proč ho hájit – jestli se za dotační podvody chodí do vězení, patří tam i on, a to bez ohledu na to, kolik novinářů se proti němu spiklo.
Naštěstí v médiích a na demonstracích zazněly i hlasy, mluvící věcně, ať už o politické situaci (Petr Havlík), o jejím duchovním rozměru (Ladislav Heryán, oba na staroměstské demonstraci) či o etických aspektech celé kauzy (Dalibor Špok). Škoda, že věcně nejednali i Slonková s Kubíkem – kdyby například rozhovor s Juniorem jen přepsali a nenatáčeli ho, v posledku by to žalovalo mnohem více.
Dobře, tak přestaneme Hrát. Co dál?
Coby? Vstaneme, půjdeme do práce, večer domů, nic zvláštního. Ale třeba, až zase potkáme někoho, kdo je ve Hře “namočenej až po uši”, mu místo místo Hraní některé z komplementárních rolí svou klidnou argumentací dáme šanci ze Hry vystoupit. Mimochodem, totéž se týká Hry zvané Migrace (s uprchlíky v roli Obětí, “těch, co nazývají věci pravými jmény” v roli Žalobců a “sluníčkáři” v roli Zachránců).
Volič k voličovi, a volby můžou dopadnout jinak.
To, jaké jsou na politické scéně alternativy, je věc jiná. Ale možná, až bude lid připravený...