Čapák jako hra, kterou nelze vyhrát

Před třemi lety jsem tu psal o Hrách ve smyslu transakční analýzy, tedy mezilidských interakcích, kdy se na věcné úrovni hraje o něco jiného než na úrovni psychologické, přičemž ta druhá je určující.

Současné dění okolo našeho premiéra má všechny znaky takovéto Hry.

Hlavním a největším hráčem je on sám, partnerem pak celá veřejnost. Věcnou rovinou je kauza Čapí Hnízdo, psychologickou rovinu jsou emoce, které kauza vyvolává (a které nám média ochotně zprostředkovávají).

Na věcné rovině zas tak o mnoho nejde. Padesát milionů je 4000 krát méně než odhadovaná cena dostavby Temelína. I z hlediska premiéra-miliardáře jde o pakatel. Kdyby při prvním podezření dotaci vrátil, po kauze by neštěkl pes. Kdyby syna neposílal na Krym, ale rovnou do Švýcarska, většina lidí by ani nevěděla, že nějakého má. Kdyby nemluvil víc než je potřeba, nikdo by mu nemohl vyčítat, že do svého podnikání zatáhl dceru s psychiatrickou diagnózou.

Již v šedesátých letech si Stephen Karpman všiml, že ve Hrách existují jen tři typické role: Oběť (domnělý či skutečný viník), Žalobce (obviňuje Oběť) a Zachránce (pomáhá jí). První z rolí pochopitelně nikdo hrát nechce. Druhé dvě se sice zdají přijatelnější, vzhledem k tomu však, že se role v nečekaných bodech Zvratu mění, ani v jejich případě není dlouhodobě o co stát (viz například známé “Kdo se chápe meče, mečem zajde” anebo lidovější “Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán”).

Co je Čapák Čapákem, Žalobců bylo vždy dost, od těch, co svá obvinění vznášejí jen u piva až po profesionály. Obětí má být premiér, Zachránci jsou jeho oddaní stoupenci.

Nejčerstvěji se role Žalobců zhostili novináři televize Seznam. Patrně si mysleli, že mají svého protivníka už na lopatě, evidentně však nepočítali se Zvratem. Stačilo pár dní, a jejich Oběť je v očích mnohých opět starostlivým otcem (Zachráncem), zatímco oni jsou těmi zlými, kteří chtějí rozeštvat jeho rodinu (co na tom, že už je dávno neexistující). Žalobců se vždycky najde dost.

Jako většina Her, ani tato se svou věcnou stránkou nepohne, a vše zůstane při starém. Zato emocí se provětrala kvanta. Co na tom, že to Junior nejspíš dost nepěkně odnese.

Dobře. A co s tím?

V první řadě přestat Hrát. Nikam to nevede. Nebo si alespoň uvědomit, že ta Hra není o politické změně, ale o vlastních emocích. A každý Hráč by si měl uvědomit, že i na něho čeká Zvrat, jehož dramatičnost závisí na míře, v jaké je ve Hře angažován. Pokud jen sdílí na Facebooku, nejspíš  se jeho Zvrat omezí na zklamání, jak dopadlo předem prohrané hlasování o důvěře. Pokud se do Hry investuje celý, jeho Zvrat mu nezávidím.

Žalobcům, zejména těm, co se v probíhající “kampani-účelofce” angažují, bych rád připomenul, že premiér, jakkoli by premiérem v žádném případě být neměl, přece jen není žádná lidská zrůda. Možná tomu, co říká, dokonce i věří, možná jen hraje cynické divadlo. To my ale zvenku nepoznáme.

Na druhé straně absolutně není proč ho hájit – jestli se za dotační podvody chodí do vězení, patří tam i on, a to bez ohledu na to, kolik novinářů se proti němu spiklo.

Naštěstí v médiích a na demonstracích zazněly i hlasy, mluvící věcně, ať už o politické situaci (Petr Havlík), o jejím duchovním rozměru (Ladislav Heryán, oba na staroměstské demonstraci) či o etických aspektech celé kauzy (Dalibor Špok). Škoda, že věcně nejednali i Slonková s Kubíkem – kdyby například rozhovor s Juniorem jen přepsali a nenatáčeli ho, v posledku by to žalovalo mnohem více.

Dobře, tak přestaneme Hrát. Co dál?

Coby? Vstaneme, půjdeme do práce, večer domů, nic zvláštního. Ale třeba, až zase potkáme někoho, kdo je ve Hře “namočenej až po uši”, mu místo místo Hraní některé z komplementárních rolí svou klidnou argumentací dáme šanci ze Hry vystoupit. Mimochodem, totéž se týká Hry zvané Migrace (s uprchlíky v roli Obětí, “těch, co nazývají věci pravými jmény” v roli Žalobců a “sluníčkáři” v roli Zachránců).

Volič k voličovi, a volby můžou dopadnout jinak.

To, jaké jsou na politické scéně alternativy, je věc jiná. Ale možná, až bude lid připravený...

K té naší kocovině

Tak nám zvolili Zemana

A bublina je zklamaná.

Jedni dělají to co předtím: sdílejí na Facebooku stále nové a nové informace o tom, co to jsou ONI za lidi, jiní jdou co sebe a přemýšlejí, že stále na NĚ ničemu nepomůže, a přemýšlejí, jak JIM pomoci.

Těm prvním bych rád vzkázal: radši se odhlašte. Facebook je zlo, a to nikoli proto, že by nám Zuck svou ziskuchtivostí chtěl ukrást duši, ale proto, že být na něm “politicky aktivní” není o moc jiné, než spolu se stejně smýšlejícími parťáky nadávat u piva v hospodě (tak jako to dělají ONI). Jedinej rozdíl je ten, že v hospodě člověk ví, kdo a zda ho poslouchá, na FB taky klidně může mluvit do prázdna (ostatně, kdoví kolik lidí si tohle přečte).

A těm, co chtějí pomáhat, radím “brzdi, šílenče” (tohle úsloví bylo v devadesátých letech populární v mé tehdejší bublině). Nechtěj zachraňovat cizí, když potřebuješ zachránit sebe, konkrétně svou utkvělou představu, že jsi lepší než ONI.

Já totiž tuším, jak chceš pomáhat: pořádat školení, zakládat neziskovky, možná uvažuješ o vstupu do politiky… Zkrátka chceš být “lepší”, přitom ale zůstat ve své zóně pohodlí. A hlavně neztratit svůj pocit nadřazenosti.

S největší pravděpodobností jsou problémy byť i jediného Zemanova voliče nad tvoje síly. Je totiž docela dobře možné, že sám před něčím podobným utíkáš.

Proto radši zústaň tam, kde jsi, a místo zbytečného spasitelství svou energii věnuj tomu, co zrovna děláš. A čekej.

Jestli chceš opravdu pomoci, “potřebný” se určitě najde. Nečekej ale, že tvá pomoc bude něco jako koupit si Nový Prostor a jít. Daleko spíš budeš od své “dobré vůle poimocí” po chvíli chtít někam hodně daleko utýct.

Pro začátek možná bude lepší zamyslet se nad tím, jestli to náhodou nejsme MY, kdo společnost rozdělují. Myslím nás SLUŠNÉ (podle vlastních představ o slušnosti).

Šup volit

Nedávno jeden můj známý založil na FB událost „V druhém kole volím Andreje”, s komentářem „Tak jako každý z nás.” Docela mě tím naštval.

To ale nechme být a začněme otázkou, zda je důležité, kdo bude prezidentem. A hned si odpovězme: ANO. 

Kromě běžně uváděných pravomocí, jako je jmenování premiéra, ústavních soudců či členů bankovní rady, může prezident, jak se ukázalo, mnoho věcí zablokovat tím, že nebude plnit své ústavní povinnosti, ať už jde podpisy zákonů, jmenování profesorů, nebo podpisy mezinárodních smluv. A donutit prezidenta jeho povinnosti plnit, jak se také ukázalo, víceméně nelze.

Dále si přiznejme, že naše motivace – myslím nás, kteří necheme Zemana – je negativní v tom smyslu, že nám ani tak nejde o to, aby prezidentem byl Jiří Drahoš, ale hlavně o to, aby jím nebyl Miloš Zeman. Nechci mluvit za všechny, ale odhaduji, že to tak má většina protizemanovců včetně mě nevyjímaje.

Takže to, co možná podsouváme opačnému táboru, to jest že Zemana volí ze strachu (o vlastní bezpečí), je hlavně náš případ, jen se obáváme o něco jiného: o svou svobodu.

Všem nám je jasné, že jsou strachy opačného tábora liché. Jak je to ale s naším strachem? Je oprávněný? A pokud ano, pomůže Drahošovo zvolení k tomu, aby se naše obavy nenaplnily?

Odpověď na první otázku je nasnadě, alespoň pokud autentické výroky našich politiků nejsou nafejkovány zednáři. 

S druhou otázkou je to složitější. Dá se totiž předpokládat, že pokud bude Jiří Drahoš zvolen prezidentem, bude postupovat “standardně slušné”, a víceméně automaticky jmenuje premiérem představitele nejsilnější strany, nebo strany, která přinese 101 hlasů, což se bez aktivní účasti ANO ve vládě asi neobejde. Babiš sice asi premiérem nebude – opakovaná kandidatura by i na jeho poměry byla přílišná chucpe (i když kdo ví) – tahat za nitky ale bude, v tom mu nezabrání ani sebelepší zákon proti střetu zájmů.

Takže můj známý má vlastně pravdu.

Pokud ovšem následně neřekne větu, která se nabízí (podotýkám že ji neřekl): Takže jít v druhém kole volit nemá smysl.

Což je ale nesmysl.

Pokud na tom, kdo bude prezidentem záleží (o čemž jsem vás doufám přesvědčil), pak je potřeba vybrat toho lepšího.

Babiše se příští prezident nejspíš jen tak nezbaví (a nezbavil by se ho ani Topolánek, kterého můj známý nejspíš v prvním kole volil), nicméně oligarchizaci společnosti může být kladen odpor větší nebo menší. A pokud funkční období příštího prezidenta neskončí z nějakých důvodů dříve, bude jmenovat premiéra vzešlého z příštích voleb, a to už může vše vypadat jinak (kéž by).

Nejít volit, protože „nechci mít s něčím takovým nic společného“, může na první pohled vypadat jako morální postoj, ale je to postoj dětský, protože vlastně říká: „Ne že bych se nechtěl rozhodovat, ale tohle rozhodování je na mě moc těžké, a tak radši rozhodněte za mě. Ještě bych něco zkazil. A příště mi předložte lehčí volbu.“

Jistě, člověk nemá dělat věci, které nemají smysl. A jít volit v situaci, kdy můj hlas je jeden z milionu a výsledek je nejistý, se může jevit nesmyslným. Pokud by ale takhle uvažovali všichni, volby rozhodnou menšiny, které morálně přemýšlet nepotřebují, protože jim je vše jasné.

Pokud se budeme chovat jako děti, budou za nás rozhodovat „rodiče“. To by tak úplně nevadilo, kdyby byl „tatíček“ moudrý. Pokud se ale „tatínek“ chová jako kluk, který si plete politiku s fotbalovým zápasem a gól do vlastní sítě považuje za spiknutí, nebo když „táta“ tvrdí, že je plný sil, ačkoli mu evidentně docházejí, výsledky budou přinejmenším nepředvídatelné.

Triviální myšlenky, že? Skoro se je stydím psát. Ale možná to je teď potřeba.