neděle 15. listopadu 2015

Hry, které lidé hrají.

Už dlouho se mi nestalo, aby mně nějaká knížka zaujala z hlediska odborného i osobního a abych se při ní dokonce i pobavil. Dílem, kterému se všechno toto podařilo, padesát let (!) stará kniha Erica Berna Games People Play (česky vyšlo před čtyřmi roky pod názvem Jak si lidé hrají – lze zakoupit v Portálu, trochu se tu ale obávám o zachování brilantní břitkosti původního textu).

Ústředním pojmem knihy je hra. Nikoli dětská hra ani ta, kterou studuje teorie her, ale hra ve smyslu transakční analýzy, která, na rozdíl od té herně-teoretické, směřuje k cíli, který je sice předpověditelný, ale nezamýšlený. Jinými slovy, na věcné úrovni se hraje o něco jiného než na úrovni psychologické (pocitové, chcete-li). V souladu s transakčně-analytickými zvyklostmi budeme dále takovouto hru psát s velkým písmenem za začátku.

Na začátek uveďme příklad: zeptá-li se atraktivní mladá dáma na plese mladého pána, zda se s ní nechce projít. první věc, o které dotyčný začne přemýšlet, jistě nebude trasa procházky. Asi však bude velmi překvapen (v případě, že nejde o zkušeného Hráče), když se dotyčná po jeho prvním nesmělém pokusu o letmý dotek pohoršeně odtáhne a vmete mu do tváře, že, jakkoli jí byl zezačátku sympatický, opět se přesvědčila, že jsou všichni muži stejní.

Z hlediska transakční analýzy oba hráli Hru: on tu s názvem „nakopni mě“, ona tu, kterou Berne nazývá „rapo prvního stupně“.

Jinou Hru, nazvanou Šlemiel, Berne popisuje takto:

Šlemielově oběti, která by se dala popsat jako „dobře naložený chlapík“, se hovorově říká Šlemazl. Hra má následuící typické tahy

1B. [1 jako první tah, B jako bílá barva Šlemazlových hypotetických figurek,  pozn.překl.]. Bílý rozlije svůj koktejl přímo na hostitelčinu večerní róbu.

1Č. Černý (hostitel) se rozčílí, ale cítí (často jen nejasně), že kdyby to dal najevo, Bílý by vyhrál. Černý se proto raději ovládne, což mu dá iluzi, že vyhrál on.

2B. Bílý řekne: ‘Promiňte.’

2Č. Černý potichu nebo nahlas Bílému odpustí, čímž posílí svou iluzi, že vyhrává.

3B. Bílý nyní přistoupí k dalšímu ničení Černého majetku. Rozbíjí věci, rozlévá tekutiny a provádí různé další formy destrukce. Tím, že postupně zapálí ubrus cigaretou, protrhne nohou židle krajkovou záclonu a vylije omáčku na koberec, dostává se jeho [vnitřní] Dítě do čím dál tím větší euforie - tato destrukce ho nesmírně těší, zvlášť když je mu prominuta. Černého pak naprotitomu může těšit to, jak okázale trpí tím, že se musel kontrolovat. Oba tedy mají z této nešťastné situace svůj zisk, Černý proto nejspíš nebude nijak usilovat o to, aby jeho přátelství s Bílým skončilo.


Berne v knize popisuje desítky dalších Her a jejich variací, jeho následovníci však přišli na to, že všechny mají společnou strukturu, vyznačující se nečekaným a většinou nechtěným zvratm v rolích. Tomu, co hráči po zvratu zažívají (cítí), se říká výnos: u mladíka z našeho prvního případu je to ospravedlnění (ač to zní divně, je tomu tak: ze strany dívky cítí nespravedlnost, tzn. myslí si, že je v právu), u jeho partnerky je to možnost vyjádřit vlastní hněv, u Šlemiela zmíněné odpuštění, Šlemazlův výnos je podobný mladíkovu.

Hry můžou mít různý stupeň od celkem nevinného (pár z našeho příkladu se asi už nikdy neuvidí a mladík bude příště obezřetnější), až po fatální, který, slovy samotného Berna, končí "u soudu nebo v márnici". Některé Hry trvají jen pár minut, některé jsou celoživotní, jako třeba ta, kterou hrál tyranský rodič, kterého jeho děti na stáří umístily do té nejhorší eldéenky.

Snad každý z nás se někdy stal „obětí“ nějaké Hry. A asi málokdo má Hry rád. Berne je však nemilosrdný, když tvrdí, že se každý Hra děje s podvědomým souhlasem obou stran (nikdo přece nemůže druhého přinutit, aby se určitým způsobem cítil), a to proto, abychom jimi nahradili to, po čem toužíme, ale jsme přesvědčeni, že nemůžeme mít: skutečnou intimitu (Bernovi pokračovatelé tvrdí, že účelem hry je vždy přístup k některé potlačené části vlastní osobnosti).

Berne byl bezesporu génius, byť, jak jeho následovníci většinou nezapomenou zdůraznit, osobně nešťastný člověk. I když v knize nabízí způsob, jak se s Hrami vypořádat – pro téměř každou z nich formuluje takzvanou antitezi, tj. způsob, jak Hru eliminovat (v případě Šlemiela je to říct Bílému „Nikdo ti nemůže zabránit zkazit mé ženě večer, zničit nábytek a koberec, ale prosím neříkej, že tě to mrzí.“), vkrádá se však otázka, proč se sám dvakrát rozvedl a zemřel v šedesáti na selhání srdce.

Do Bernova skutečného soukromí pochopitelně nikdo nevidí, mě ale na téma Hrát či Nehrát napadá následující: vzhledem k tomu, že nás naše Hry vlastně přivádějí k sobě samým, proč bychom se měli zarputile snažit je ze svého života, často za nemalých investic, vymýtit a pak se ke svým pocitům za dalších nemalých investic pracně dostávat u psychoterapeuta, se kterým ostatně stejně nejspíš budeme provozovat Hru zvanou Psychiatrie? Nebylo by lepší si říct: nevím, proč jsem se opět vmanévroval do stejné léčky, ale chtě nechtě musím uznat, že i to, to co teď zažívám, jsem já? Neměl jsem si náhodou to, co teď cítím, přiznat dřív? Není to, že se teď cítím trapně, způsobeno jen a jen tím, že si někde v koutku připadám trapný? Neměl bych svůj neúspěch brát jako znamení, že jsem šel směrem, kterým jsem vlastně nechtěl jít? Uvažovat tímto způsobem se sice člověku nechce, zvláště když jsou „výnosové" pocity „oprávněné“, podle mě je to však jediný způsob, jak z Hraní vyjít se ctí.

A co mají Bernovy hry tohle společného s mou odborností, kterou je matematické modelování v ekonomii? Řekl bych, že více, než si myslíte. Mnoho ekonomů se dnes zabývá „neracionálním“ chováním, například proč někteří lidé řídí své finance způsobem, který spěje k neodvratnému krachu. V kontextu Bernovy teorie by se vysvětlení našlo, viz například Hra Dlužník.